Rock For People, part II.

Nějak jsem podcenila, že čas je mocný čaroděj, hlavně co se zapomínání týče. Vzpomínky na RFP už nejsou tak čerstvé,přesto se budu snažit popsat všechno, co se ve zbylých dvou dnech odehrálo. V pondělí ráno jsme se vypravily domů, udělat pořádnou hygienu. Vana, plná horké vody, vůně domova a pořádné jídlo místo fastfoodu mělo přímo blahodárné účinky. Nemůžu říct, že do Hradce jsem se vracela odpočatá a zrelaxovaná, ale bylo mi líp. Když jsme dorazily na místo, chvíli jsme pobyly ve stanu a pak se vydaly do festival parku. Zamířili jsme na Lemon Stage, kde měli být John Butler Trio. Na ty jsem byla zvědavá, už jen pro velkou chválu od pořadatelů. Stejně tak mým přáním bylo vidět i White Lies. Ti se mi moc líbili. Navzdory jejich vcelku klidnému repertoáru to nebyla žádná nuda. A nuda to nebyla ani na The Wombats, kde jsme se ocitly náhodou. Procházeli jsme kolem s flaškou vína v ruce a strašně nás ta jejich energická muzika dostala a donutila tancovat a poskakovat jak blázni:-D.

 Další, co bylo na pondělí tak super, byli My Chemical Romance. Nikdy jsem nebyla jejich velká fanynka, ale od 4. července se mezi ně hrdě hlásím! Musím říct, že jejich koncert jsem si užila snad ze všech nejvíc. Kluci se rozhodli  koncert zahájit hitovkou Na Na Na(a ještě asi 135687 Na Na Na) a pro technické problémy si museli dát zahájení dokonce dvakrát;-). Energie sršící z jejich vystoupení mi nedovolila ani na chvíli polevit s pařením. Dokonce jsem díky jednomu milému chlapci, který mě párkrát vzal na záda, měla i dobrý výhled. Když byl koncert u konce, šla jsem hledat kamarádku, která se mi na začátku ztratila. Přitom se mi ale podařilo pořádně si rozbít kolena:-D (kombinace alkoholu, tmy, blbýho kopečku s kamením a konverzací s tím milým chlapcem se ukázala jako velmi zrádná). Tak jsem s krvavými, ale pěkně symetricky odřenými koleny, zamířila ke stanu, doufající, že ji tam najdu. Už ani nevím jak, ocitla jsem se u stanů nějakých němců se securiťákem a snažila se o konverzaci anglicky. Na to já jsem úchylná, jak můžu mluvit jiným jazykem než češtinou, nevynechám jedinou příležitost:-D. Nevím, jestli jsem byla tak hlučná, ale nakonec mě tam našla i kamarádka a šli jsme s nimi potom zapařit na jednu z dojezdových parties. Vůbec nevím, v kolik jsem šla spát, ale vím, že už svítalo... .
V úterý jsme byly totálně K.O. Museli jsme proto vynechat Kryštofy. Já jsem se nejvíc těšila na Anberlin. Nejspíš proto, že je tu nikdo skoro nezná, na nich nebylo moc lidí. Na jednu stranu je to škoda, myslím, že by si tihle američtí rockeři zasloužili mnohem více pozornosti, na druhou stranu si nemůžu stěžovat - první řada a žádné strkanice, to byla příjemná výhoda. Odehráli skvělé vystoupení, neustále děkovali a zpod podia vypadali neuvěřitelně mile. Proto mě opravdu mrzí, že jsem je nikde nepotkala osobně. No, třeba se mi poštěstí příště, na nějakém z jejich koncertů. Rozhodně je chci vidět minimálně ještě jednou! Byli jsme také na Koblížcích. Překvapilo mě, že jejich stage byla relativně prázdná. Čekala jsem více 14letých holek, s lebkama na tričku, černýma očima a proužkovanýma návlekama na rukách. Když dohráli, rozházeli trsátka, paličky a pár úsměvů a fotek mezi věrné fanynky. My jsme si ještě stihly popovídat s takovým tím "nejvícnormálněvypadajícím" členem koblížků. Ten byl fajn, řekla bych, že narozdíl od zbytku kluků hodně v klidu. Vyslechly jsme si od něj chválu na našeho bratránka zvukaře (sakra, já to musela zmínit - on je totiž můj..ehm..hudební vzor, fakt ráda se s ním chlubím:-D) a takové ty věci a potom jsme se už rozloučili.

Pendulum rozjeli neuvěřitelnou "párty". My jsme je viděly jen z dálky, ale řeknu vám, ta masa lidí... . Musí být něco neuvěřitelného, koukat na to z podia. Mě se tahle hudba moc nelíbí, ale takhle na živo zněli dost "hustě". Jejich vystoupení by se právem dalo nazvat "zlatým hřebem festivalu".

 Foto popořadě: John Butler, White Lies,  3x Anberlin a já, čekající na masakr na Sum 41.